Historie ochotnického divadla v Načeradci

První zmínky

První zmínky o ochotnickém, nebo chcete-li sousedském divadle v Načeradci sahají do 17.století. Především se přednášelo, vážně i nevážně a herci líčili současný stav. Například těžké doby po třicetileté válce líčí v roce 1690 v šenku Mikuláše Turků pekař Václav Smrž takto:

Dědové naši sobě velmi stěžovali.
Otcové naši ještě více naříkali.
I my nemůžeme pokoj míti,
Bůh milý ví, jak s potomky našimi se bude díti.
Spravedlnost kus chleba hledá.
Tyranství na soud sedá.
Závist a nenávist se zmáhá.
Láska ustydla a je nahá.

Samozřejmě převažovaly hry s náboženskou tématikou, které se uváděly patrně v Chrámu Petra a Pavla u příležitostí církevních svátků. Například rakovnická vánoční hra „Umučení a slavné vzkříšení spasitele.

Na počátku 18.století převládly hry pro 2 – 4 herce s vážnou tématikou. Jako vsuvka však během přestávek sloužila „mezihra“, která měla veselejší ráz. Například Polapená nevěra, která byla hrána v načeradských šencích. Byla veršovaná a končila ponaučením:

Ve kterém manželství není rovnosti
Nemůže být ani svornosti.
Proto se starci mým příkladem dejte
A mladých žen sobě nepojímejte.

Některá představení se konala na pozvání vrchnosti v sídle na Novém Podolí. Kolem roku 1734 opustila vrchnost těsnou tvrz podolskou a přestěhovala se na náměstí do nově postaveného zámku. S jejich odchodem také odešla poslední česká vrchnost, novými vlastníky Načeradce byli již dále vždy němečtí páni. Zpočátku mohli ochotníci v hudebním salonku na zámku uvádět své hry hraběti Františku Josefu ze Stahrenberku, ale pozdější majitelé již neměli o češtinu zájem. Byl dokonce vydán zákaz hraní ochotnického divadla v českém jazyce a zákaz udržování lidových tradic.

František Jaromír Rubeš

Po roce 1847 nastoupil na městském úřadě jako syndikus (soudní úředník) František Jaromír Rubeš, národní básník, spisoval a humorista. Právě on založil ochotnický a vzdělávací spolek v Načeradci. Jako první byla uvedena Tylova „Fidlovačka“ za účasti nejen samotného autora, ale i Vítězslava Hálka a Karoliny Světlé, kteří byli Rubešovými přáteli. Načeradec byl v té době díky němu hojně navštěvován spisovali soustředenými kolem Květů českých (Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, Václav Kliment Klicpera). Krátce Rubeš ukrýval i v roce 1848 Karla Havlíčka Borovského a Josef Václava Friče. Spolek uváděl především hry českých autorů, např. Paličova dcera, Strakonický dudák, Lesní panna, Pražský flamendr od Tyla, hrál se i Klicperův Hadrián z římsů, Veselohra na mostě a Zlý jelen.

Své stálé jeviště a dlouhodobě pronajatý sál měli ochotníci v hotelu U Lva od majitele pana Teinera. Jeviště bylo osvětlováno petrolejovými lampami. Hracím dnem byla neděle a to odpoledne a večer. Sál měl kapacitu kolem sta míst a v té době mělo město Načeradec více než 3 000 stálých obyvatel. Každá hra měla 10 i více repríz. Rekord drželi Stroupežnického Naši Furianti, které soubor opakoval 20x.

František Matějovský

V roce 1886 přivedla do ochotnického spolku svého syna Františka paní Matějovská. Ten zde úspěšně sehrál řadu mládeneckých a chlapeckých rolí. Po ukončení školní docházky studoval v Praze obchodní akademii a stále ochotničil, a to nejen v Načeradci během letních prázdnin, ale především na Smíchově, kde jej objevil ředitel Národního divadla F. A. Šubrt. A tak se stal 1.6.1893 František Matějovský členem činohry Národního divadla v Praze. Je to jediný případ v dějinách Národního divadla, kdy s ochotník stává v 19-ti letech členem činohry ND. Svým zjevem, vysokou a urostlou postavou a především pak hlasovým nadáním byl předurčen k milovnickým rolím. Stal se tak Radúzem na Zeyerovo přání. Patřil mezi nejsvědomitější herce. Celkem na scéně Národního divadla vytvořil 337 postav. Jeho manželkou byla členka činohry Národního divadla Ludmila Matějovská – Vlčková. Na ochotníky v Načeradci nezapomínal, s přítelem Rudolfem Deylem starším byl přítomen v roce 1899 oslavám založení divadelního spolku v načeradském zámeckém parku. Neustále se mu však zhoršoval sluch, a tak v roce 1927 odešel do penze. Od té doby stále žil v Načeradci a do Prahy jen zajížděl. Až do své smrti v roce 1950 se zapojoval do ochotnického divadla, kde pomáhal hlavně jako poradce režie.

Divadelní odbor Sokol

V roce 1914, 28.května zakončil první ochotnický načeradský divadelní spolek svou činnost. Jeho nástupcem se stal divadelní odbor Sokola. Za 1.světové války však byla činnost Sokola zakázaná, a tak velmi těžko obnovoval svou činnost po 28.říjnu 1918. Na bojištích války ztratilo svůj život 80 zakládajících členů a mnoho mladých mužů zůstalo po válce v různých legiích. V té době trvala vojenská služba 10 až 12 let. Za těchto těžkých podmínek však divadelní odbor Sokola již na jaře 1919 zahajuje sezónu hrou Letora Suchého „Červánky svobody“. Vedoucím souboru se stává J. Staněk, který se spolu s J. Michlem střídá na pozici režiséra. V roce 1924 se hraje Jiráskova Lucerna a mnoho dalších českých her. Mezi jinými jsou členy divadla tito usedlíci: Punčochář, Rezek, Khun, Tichá, Dudová, Khunová, Čenská, Macešková.

Načeradská ochotnická sezóna se vždy zahajovala na posvícení v září a podzim byl zakončen o vánocích. Jarní část pak po popeleční středě a zpravidla končila se školou v červnu. O prázdninách pronajímal divadelní odbor sál a jeviště kočovným společnostem. V tomto rytmu fungovalo amatérské divadlo až do roku 1939. Pak přišel zákaz Sokola a jeho rozpuštění. Ochotníci se však nedali a pod názvem Divadelní soubor Načeradec pokračovali ve své činnosti. Bohužel však jen do roku 1942, kdy Vdavky Nanynky Kulichovy byly posledním představením na scéně Hotelu u Lva. Sál a jeviště si pronajala firma Zeman a následně pak provazochodec Josef Tříska.

Po 2.světové válce

Po skončení 2.světové války se ochotníci přestěhovali Na Novou (kdo neví – je to v současné době provozovna truhláře pana Petra Blažka u silnice na Daměnice, v ostré pravé zatáčce). Majitel usedlosti pan Kolář přestavěl sál a vzniklo zde jeviště pro ochotníky. Soubor zde sehrál několik her s válečnou a německou tématikou. Vzhledem k reorganizaci Sokola po roce 1945 ( zůstal jen tělovýchovnou organizací) došlo k přechodu divadelního souboru pod jiného provozovatele. Tím se stala Místní knihovna, kterou vedla ochotnice Khunová. V 50.letech došlo v době nařizování také na divadlo. Okresní výbor začal hercům nařizovat, jaké hry mají uvádět – budovatelská díla jako „Parta brusiče Karhana“ od Václava Káni nebo Kohoutovy Zářijové noci. O velkém nasazení ochotníků svědčí i příhoda z uvedení hry Vesnice mladá, kdy vložili do děje takové nasazení, že si diváci opačně vyložili její děj a fandili vesnickému kulakovi a jeden rozvášněný návštěvník hodil na jeviště po nově zvoleném předsedovi družstva půllitr piva. Po této události doporučil Okresní výbor raději hrát hry s historickou tématikou. Někteří herci dostali důtku a režisér Miroslav Zeman musel nastoupit na vojnu k „černým baronům“ jako horník. Nezahořkl a po těžké službě se vrátil k ochotníkům zpět. Kádr divadla v té době tvořili například Rezek, Forejt, Melichar, Beneš, Kubát, Štorc, Vnoučková, Adamovská a další. Stále souboru velmi pomáhal František Matějovský a v roce 1948 uvedli herci na jeviště jeho hru „Ten, který na to má“.

Divadelní soubor Závodního výboru ROH

V roce 1951 byl na doporučení Okresního úřadu – poradního svazu pro divadlo, ochotnický kroužek oficiálně zrušen. Pro schůzky ochotníků byl tedy založen divadelní soubor Závodního výboru ROH Pražské cihelny závod Načeradec. Předsedou se stal Jindřich Forejt, který byl také zaměstnancem cihelny. Jednatelem byl Jiří Kulich a pokladníkem Miroslav Slavata. ZV ROH dal ochotníkům dobré finanční zajištění , ale hlavně odborová organizace budila u stranických orgánů respekt a načeradský soubor byl dáván ostatním za vzor. Velmi v té době pomáhala divadelníkům spisovatelka a neteř prezidenta Edvarda Beneše paní Hana Klenková (8.6.1902 – 8.11.1992). Žila v Načeradci plných 25 let. Své divadelní hry přizpůsobovala možnostem ochotníků a napsala pro ně několik divadelních her. Její jméno se však nesmělo nikde objevit. Soubor začal také zajíždět do jiných obcí. Mezi ochotníky tohoto časového období můžeme zařadit jména Miroslav Zeman, Jindřich Forejt, E. Melichar, Jaroslav Zeman, Antonín Kubát, František Hochman, Marie Kriplová, Marie Adamovská a další. Nejúspěšnější hrou období byl Radúz a Mahulena a Princezna se zlatou hvězdou.

Nové prostředí Základní školy

V roce 1957 se začala stavět tělocvična Základní školy. Původní plány s jevištěm vůbec nepočítaly. Po složitém jednání a hlavně pochopení děkana Konipišťského, který dal souhlas s výstavbou jeviště na děkanské zahradě, bylo postaveno společně s divadelním zázemím. Veškeré práce si ochotníci dělali vlastními silami, včetně výkopu šaten pod jevištěm. Na stavbu dodali cihly a částku 20 000 Kč. Zakoupili si do sálu 400 židlí a hradili světelné a akustické zkoušky sálu. S jevištěm Na Nové se rozloučili hrou Karla Čapka „Loupežník“. Vzhledem k průtahům se stavbou tělocvičny si loučení zopakovali ještě jednou, a to hrou Františka Šamberka „Blázinec v prvním poschodí“.

V listopadu 1958 se za účasti Československé televize slavnostně otevřela sokolovna. V únoru 1959 uvedli divadelníci hru Aloise Jiráska „Kolébka“. Touto hrou zakončil svou dlouholetou ochotnickou činnost pan Jindřich Forejt starší. Dále hráli J. Dubina, J. Kahoun, M. Davidová, E. Melichar a další.

V novém prostředí se hrála ze začátku především klasická tvorba: Lakomec, Zdravý nemocný, Rok na vsi, Třetí zvonění. Ale čas od času i soudobá divadelní tvorba. Ochotníci se začali však potýkat s nedostatkem ženských hereček. Na několik let tak byla činnost přerušena a díky estrádním výstupům si sama odstupující generace vychovala nové herce. Vždyť známou věcí je, že obyvatelé Načeradce jsou kulturně založení. O tom svědčí vždy vyprodané hlediště – nepřetržitě již od roku 1984.

V roce 1974 oprášili divadelníci Jiráskovu „Lucernu“. Tato hra má velkou tradici – zpočátku se hrála pravidelně po 10 letech, od roku 1974 pak po 20 letech. Objevila se v ní řada nových tváří načeradského ochotnického divadla: Jiří Kulich, Miroslav Zeman, Jindřich Forejt mladší, Marie Forejtová, Ladislav Holub, Marie Mančalová, Emilie Kulichová, Ladislava Toufarová, Marie Trojanová, Helena Martínková a další. Následovala v podobném obsazení další úspěšná představení: Miroslav Švandrlík Honorace z pastoušky, František Kožík Noci na Zvíkově nebo Kristýna.

Tato parta herců patřila společně se souborem z Bystřice u Benešova k nejlepším na okrese. Bohužel díky stěhování několika z nich se začal soubor rozpadat. Zbytek nebyl schopen nějakou dobu hrát.

Obnovení činnosti

V roce 1988 se podařilo díky partě nadšenců obnovit činnost a na jevišti se objevili Stroupežnického „Naši furianti“. Na ztvárnění dramatu se podíleli: Karel Chaluš, Věra Chalušová, Marie Trojanová, Miroslav Zhorný, Jiří Hochmann starší, Jiří Hochmann mladší, Vlasta Strelková, Marie Kahounová, Ivana Kubecová (svob. Holubová), Antonín Charvát, Antonín Smrž, Jaromír Zeman. Lubomír Zeman, Jiří Kulich, Jaroslav Šmíd, Jindřich Forejt ml., Josef Vinduška, Marie Čálková, J. Strelka a další. V rolích Fialovic dětí pak předvedli své umění Jan Chaluš, Zuzana a Michaela Čálkovy. Ozdobou byla samozřejmě živá muzika v podání muzikantů pánů Lukeše, Javorského a Smetany. S velkým úspěchem tak tradice slavila svůj triumf.

Dalším dílem, tentokrát z pera soudobého autora byli „Sousedi“ od Jiřího Korbela. Ve hře účinkovali Jindřich Forejt ml., Lubomír Zeman, Marie Čálková (roz. Forejtová). Roku 1989 se zároveň nastudovala zároveň v divadelním kroužku při Základní škole pohádka Princezna Krušinka a drak Dynamit. Hráli zde především žáci druhého stupně: Radka Stupková, Blanka Vorlíčková, Jitka Vindušková, Karel Chaluš, Jan Chaluš, Kateřina Dědičová, Zuzana a Michaela Čálkovy, Radka Strelková, Ludmila Smržová, Vlasta Strelková, Miluše Kolářová a další. Krále s královnou ztvárnila Věra Chalušová a Antonín Charvát. Celkem se představení hrálo třikrát: pro ZŠ Načeradec a ZŠ Louňovice a pro veřejnost.

Roky 1990 – 1993 byly pro divadelníky bez angažmá. Pravidelně sice organizovali maškarní průvody obcí spojené s programem na náměstí, jeviště však osiřelo. Naštěstí ne nadlouho. Již roku 1994 nás Jiráskova „Lucerna“ opětovně zavolala na prkna, která znamenají svět. Představení zaznamenalo obrovský divácký úspěch. Na představení přišlo vždy přes 200 diváků. Ve hře se uvedli: Marie Zhorná, Jaroslav Šmíd, Jiří Kulich st., Jiří Hochman st., Marie Trojanová, Zuzana Čálková, Antonín Charvát, Jaromír Zeman, Antonín Kotek, Josef Javorský, Ladislav Fialka, J. Šárová, Ivana Kubecová, Jindřich Forejt ml., Karel Chaluš, Jiří Hochmann ml., Antonín Smrž, Marie Bublová a další. Objevil se také „technický tým“ divadelního zákulisí: Eva Soukupová, Karel Soukup, Vilém Čálek, M. Plavec, Jaroslav Kůrka a další.

Sdružení Blaník Načeradec

Od 23.5.1994 přechází soubor z původního označení „Klub kultury“ na nově vzniklé samostatné občanské sdružení : Sdružení Blaník Načeradec. Zároveň nacvičili ochotníci komedii Johna Patricka „Rajčatům se letos nedaří“, která měla premiéru v lednu 1995. Hráli: Jindřich Forejt ml., Ivana Kubecová, Jiří Hochman ml., Marie Huderová, Dana Vášová, Jaroslav Šmíd a Anna Fišerová.

Následující rok byla uvedena další komedie Brandona Thomase „Charleyova teta“ a to opět v lednu 1996. Hra sklidila velký úspěch a na jejím ztvárnění se podíleli: Marie Huderová, Ivana Kubecová, Bohumil Belada, Jindřich Forejt, Lubomír Zeman, Zuzana Čálková, Jaroslav Šmíd a Marie Čálková.

V roce 1997 byla uvedena hra A. Fuchse na motivy Boccacciova Dekameronu se stejným názvem „Dekameron“. Poprvé si divadelníci vyzkoušeli mnoho převleků a různých rolí v jedné hře. Hráli osvědčení ochotníci jako byl Jindřich Forejt, Antonín Charvát, Ivana Kubecová, Bohumil Belada, Zuzana Čálková, Jaroslav Šmíd, ale i nové tváře – Jana Příkopová (svob. Přibylová), Petr Čermák, Kateřina Dědičová. Obnovit se podařilo také dětskou scénu, a to pohádkou „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, která byla uvedena závěrem školního roku v červnu 1997. Vedení dětského divadla se ujala Blanka Huderová.

Leden 1998 byl ve znamení pohádky – divadelní hry „Král jelenem“ od Carla Gozzi, kterou nacvičovali ochotníci do září předešlého roku. Rolí se se ctí zhostili: Jana Příkopová, Ivana Kubecová, Jindřich Forejt, Antonín Charvát, Ivana Kubecová, Bohumil Belada, Jaromír Zeman, Petr Čermák, Zuzana Čálková, Josef Janouš a Kateřina Dědičová. Po předchozích úspěších nepřekvapí, že návštěvnost se ustálila na počtu 210 diváků na jedno odehrané představení. A stejně jako v předchozích letech se jeviště načeradské zdálo malé, a tak divadelníci zajížděli hostovat na pozvání blízkých vesnic a měst. Pravidelně se dohodla představené ve Vlašimi – v Městském divadel – Kulturním domě Blaník.

Konec roku 1998 byl velmi hektický. Ochotníci si vybrali k nastudování hry s malým počtem herců. A tak nakonec spatřily světlo světa dvě představení. V režii Ivana Kubecové komedii Johna Patricka „Manžel pro Opalu“ sehráli červnu 1998 Antonín Charvát, Jana Příkopová, Jiří Hochman a Martina Smetanová. Na druhou stranu komedii Františka Ferdinanda Šamberka „Blázinec v prvním poschodí“ uvedli pak v únoru 1999 v režii Marie Čálkové ochotníci Bohumil Belada, Petr Čermák, Michaela Čálková, Marie Čálková a Jindřich Forejt. Poprvé se sdružení zúčastnilo oblastní přehlídky amatérského divadla v Sadské u Nymburka. Žádné ocenění své práce nedostali, víceméně především se dočkali kritiky. Přesto však bylo pro odcházející generaci jistým zadostiučiněním zviditelnění načeradského divadla tak, jak na to byli zvyklí v 70.letech.

Zároveň herci zorganizovali silvestrovskou veselici, která po mnoha letech byla v Načeradci uvedena. Nepodařilo se však založit tradici. Ale stala se základem pro další akce pořádaném ochotníky.

Vzhledem k roztříštěnosti bylo pozapomenuto na tradiční uvedení Stroupežnického hry „Naši furianti“. Aby byla napravena reputaci, podařilo se nám v prosinci 1999 hru opravdu uvést. Celkem se na ní podílelo přes 40 lidí. Samozřejmě s živým doprovodem, který obstarala tentokrát ryze ženská kapela – Marie Plavcová a Petra Klenotová. Někteří si zahráli stejné role jako před 10 lety, někteří již mezi námi nebyla, a tak bylo nutné změnit obsazení. V konečné verzi hráli tito: Jindřich Forejt, Marie Čálková, Jaromír Zeman st., Jaromír Zeman ml., Marie Zhorná (roz. Zemanová), Zuzana Čálková (hlavní role Markýtky), Jiří Kulich, Antonín Smrž, Michaela Čálková, Petr Čermák, Bohumil Belada, Josef Janouš, Ivana Kubecová, Josef Vinduška, Antonín Kotek, Jaroslav Šmíd, Josef Zamrzla a další. Písničky znějí v uších dodnes:

Byl jsem na pouti dnes
Koupiti pouti přec,
Koupil jsem Ti pouti,
Ta pouť Tě zarmoutí,
Že mě nedostaneš…..
Nebo
Znám já jeden, krásný zámek
nedaleko Jičína,
A v tom zámku, žila panna,
ta ovčáčka milovala
Psala jemu v tajnosti
Psaní plné milosti…
Nebo
Mám já obrázek mám,
Je na něm Svatý Ján,
Jsou na něm dvě srdce,
Jedno dám Markýtce,
Druhé si ponechám…
A tímto představením končí krátká historie divadelního spolku. Od roku 2000 už můžeme psát současnost.

Masopustní průvody organizované ochotníky

V roce 1957 byla obnovena tradice masopustních průvodů s programem na náměstí. Její kořeny sahají až do 19.století. Každý z průvodů měl své téma, například Kapitán Korkorán nebo Koketérie. Skládal se vždy z „alegorických“ vozů – 1 kočáru a valníků, které táhli koně. Navštěvovalo je velké množství lidí ( až několik tisíc ) z dalekého okolí a vstupné bylo dobrovolné. Účinkovalo v něm pravidelně téměř 50 osob. K maškarnímu průvodu patřil i večerní karneval v sokolovně, jejíž okna zdobily plakáty v rázu maškarního průvodu. Divadelníci pomáhali udržovat i tradice tzv. „Pěkné hodinky“, která se vždy v pondělí po posvícení držívávala.

V 70.letech byla tradice divadelních masopustních průvodů přerušena a k její obnově došlo až po „sametové revoluci“ v roce 1990. V prvním roce se program hodil – byly první svobodné volby. V programu proto vystoupily 4 volební strany – srdcová, kulová, zelená a žaludská. Představily své volební programy a diváci si mohli zvolit sami. Vzhledem k velké absenci a celonárodnímu nadšení se zúčastnilo mnoho jednak herců, ale i diváků a s radostí se podíleli na s tím spojené práci.

Následovaly v každém roce další a další masopustní průvody, leč nadšení diváků opadalo a na konci devadesátých let již v průvodu šli jen divadelníci a to v počtu kolem 20 lidí. Nepřízeň počasí – v únoru hory sněhu a březnu zase déšť nepřilákaly ani diváky. Tradice proto nakonec přestala bavit i ochotníky. A tak se poslední masopustní načeradský průvod uskutečnil v roce 2000. Zachován zůstali jen tradiční masopustní Karneval, který si pod svou patronaci vzal Sokol – TJ Načeradec.

Třeba se najde opět někdo, komu bude tradice osobním závazkem a najde dost sil na obnovení masopustních průvodů.